Říká se: „O mrtvých jen dobře!“ Sluší se to. Je to společenské, smířlivé, takové křesťanské. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem! „Je to má vina, má veliká vina!“ „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu!“, pravil král. A co když je tím hříchem dluh? Nikdo nežije bez dluhů? A jakpak zní ona hříšníkova modlitbička? „A odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme svým dlužníkům.“ Amen.
Máme odpouštět i těm, kteří svým dlužníkům dluhy nikdy neodpustili? Jak máme mluvit v dobrém o muži, který žil z dluhů a hlouposti svých bližních? Jak máme mluvit v dobrém o lichváři? A proč taky? A co vypovídá o společnosti skutečnost, že odměňuje nejvyšším státním vyznamenáním člověka, pro kterého byly peníze vždy až na prvním místě? Co vypovídá o takové společnosti skutečnost, že udělí Řád Bílého lva in memoriam muži, který se svým celoživotním konáním zasloužil o to, aby se ta zrůdná věta: „Peníze jsou až na prvním místě“ stala obecně přijímanou „morální floskulí“?
Ale proč mluvit o společnosti jako celku? K nejvyššímu ocenění a obdaření dávno zrakveného medailí docela stačí, když se najde několik mocných k obrazu jeho – stejně pokradmých, stejně protřelých a stejně bezostyšných – a dílo je uděláno, dílo je hotovo! Mlít se bude nanovo.
Jisté je, že se toho památného 28. října tentokrát nadělovat nebude. V důsledku postižení našeho ruského mandarína zlomeninou jater se bude dekorovat možná až napřesrok.
Těch oceněných je mi líto.
Zasloužili by si, aby jim řády a medaile předával někdo čestný, moudrý a spravedlivý, kterého by bylo možno si vážit, a nikoli potměšilý a omezený gubernátor, kterému by prezident Masaryk ruku nepodal.
Je nepředstavitelné, že by náš první prezident – osvoboditel ocenil řádem neřády, kteří přivedli na mizinu tisíce lidí, kteří spáchali „daňovou optimalizací“ legální zločin proti státu, kteří vytvářením kartelů maximalizují své zisky, likvidují konkurenci a předražují své služby vysoko nad průměr daleko bohatších států Evropy. Ale u nás je zjevně možné vše.
Současný Hrad dosáhl další úrovně naprostého dna. Osvětimanský vlekař spolu s dukovitým katolíkem z Haló novin budou tak dlouho provokovat pod skulpturou TGM, až dojde ke scénáři jako z klasické Wolfiho opery, a usochalý tatíček vzteky obživne, aby mohl přemístit oba hříšníky tam kam patří – a sice do hlubin pekelných. Nikdo jiný to za něj neudělá, neboť všichni představitelé naší politické scény berou jeho jméno nadarmo.
Nového Masaryka se nedočkáme.
Nedočkáme se okamžiku, aby nám byl emocemi zmítaným davem do čela státu nastolen člověk, který by bral svůj úřad jako oběť národu, který by se řídil nejvyššími mravními principy, a který by nám byl ve všem vzorem – vzorem poctivosti, střídmosti, opravdovosti. Dav je schopen zvolit si jen toho, kdo se mu vlichotí a projeví své schopnosti stát se největším demagogem.
Stávalo se, že vzory nám mohli být lidé, kteří byli toho 28. října každoročně zváni nejvyšším představitelem státu do Vladislavského sálu Pražského hradu, a kteří toho, co je dekoroval, často převyšovali lidsky, morálně, svou vzdělaností, svou statečností. Ani to už tak docela neplatí, neboť „zloděj per“ a jeho příšerné oposmluvní dvojče si na Hrad pravidelně zvali a zvou i tvory sobě podobné. Tak je tomu i nyní.
Vždyť přece: Peníze jsou až na prvním místě. A co je doma, to se počítá.
Nebo je to jinak?
