Každý zdravotník takového pacienta zná. Bohužel.
Každý zdravotník ví, jak vypadá člověk v posledním stádiu alkoholizmu.
Je to fyzická a dušení troska. Třesoucí se tělo, zažloutlá pokožka, nezaměnitelný smrad z úst, známý jako foetor hepaticus – hořce nasládlý zápach typu smažených jater či játrové paštiky. Vzedmuté břicho s velkým množstvím tekutiny, a na něm se rýsuje žilnatina podobná bujné hadí čupřině na hlavě jedné z mýtických Gorgon – tzv. Caput Medusae.
Takový nešťastník či nešťastnice také snadno a často krvácí. A to nejnebezpečnější krvácení je z jícnu. Křečové žíly, které má většina lidí na nohách, se zasloužilým pijanům vytvářejí v nejhornější etáži trávicí trubice. Jsou velké, mají křehkou stěnu, a když prasknou, lze z nich v okamžiku vykrvácet.
A jak je na tom „páchnoucí žluťák“ po duševní stránce? Hanba mluvit!
V hlavě má chaos, v duši zmatek, na srdci strach. Produkuje nesrozumitelné věty. … A Chárón se opírá do vesel. Takovému člověku už nezbývá k pozemskému bytí příliš mnoho času.
A jak je na tom náš Papaláš?
Papaláš se často chlubil, jaký je borec. Kolik ohnivé vody za den vypije. Kolik vínka si dopřává. Kolik lidí z místnosti dýmem ze svých gigaret vykouří. Proč tak činil? Inu, dělalo mu to dobře!
Stal se závislým na legální droze, která zcela legálně v těle zabíjí každou buňku – a přitom nejraději alkohol žere ty mozkové.
A čím je náš mozek? Mozek je „wetware“. Mozek je naše osobnost.
A jaká je Papalášova osobnost? Hanba mluvit!
Papaláš je mstivý a záštiplný tvor, který snese jen pochlebníky, co ho velebí.
Byl takovým vždycky?
Někteří tvrdí, že ano. Jiní tvrdí, že ne. Že se hodně změnil. Opravdu?
Každý si (svou) realitu určuje do jisté míry sám. A tak i v Papalášovi může každý vidět tak trochu jinou bytost. Jedinci, kteří na spojenectví s Papalášem nějakým způsobem vydělali, jeví tendenci vnímat ho v lepším světle. Lidé, kterým Papaláš svou neurvalou sveřepostí a prolhaností ublížil, v něm vidí zapšklého škůdce. A dav, ve kterém Papaláš vyvolal svým řečňováním pozitivní emoce, a jež ho vynesl až na trůn, v něm vidí nekritizovatelného Boha.
A Hradní stolec, byť i notně potřísněn stolicí, přece nepřestává být stolcem, že ano?
Stolici mívají lidé v posledním stádiu alkoholismu řídkou. Dostávají totiž do žaludku tzv. laktulózu, a laktulóza působí projímavě. Laktulóza účinkuje proti jaterní encefalopatii – způsobuje, že notorik přestane být spavý a apatický, trochu se probere a jeho řeč začne být srozumitelná. Dokonce pak může i něco podepsat. Třeba souhlas k hospitalizaci, nebo rozkaz k jadernému útoku na Írán.
To už záleží na Papalášově okolí. Jakou nedatovanou listinu mu podstrčí, nebo jaký jeho okamžitý nápad se jim hodí. Papaláše je třeba respektovat, zvláště je-li to v jejich osobním zájmu.
Papalášovo okolí je odrazem jeho samotného. „Jeho lidé“ nedbají toho, co se sluší, nedbají toho, co je třeba, nedbají toho, co je nařízeno. V době, kdy běžní smrtelníci umírají v kovidáriích v naprostém osamění nuceně izolováni od svých blízkých – protože to bylo nařízeno shora, v době, kdy se zdravotníci dusí a potí v neprodyšných ochranných prostředcích – protože to bylo nařízeno shora, se ti hořejší klidně vlámou do nemocničního pokoje se zvláštním režimem, určeného k izolaci churavějících státních prominentů, a blahosklonně se tam usmívají na svého Papaláše, aniž by své otlemí opatřili požadovaným a nařízeným respirátorem, a aniž by své tělo obalili požadovaným a nařízeným jednorázovým pláštěm. Inu … jak pravila politikou zkoušená advokátka Klára: „Quod licet Iovi, non licet bovi.“
Každopádně, i špatná zkušenost může být k něčemu dobrá.
Nastolením Papaláše na velmi viditelné místo mohli lidé takřka v přímém přenosu pozorovat duševní a fyzický úpadek člověka závislého na alkoholu … a na moci. Lidé by si třeba mohli uvědomit, že mít v čele země státního alkoholika není dobré.
Člověk stojící v čele státu by se měl pro tento stát obětovat, nikoli obětovat náš stát svým sobeckým zájmům. Své rozkoši. Svému sebeuspokojování.
